Výživa a zdraví

Výživa

Co se týče výživy štěňat v růstu, nejsem příznivkyní žádných experimentů ani  "barfování", neboť mnohdy mohou experimenty napáchat více škody než užitku. Vím, že existují tábory příznivců "BARFu", kteří jsou přesvědčeni, že tento způsob výživy je nejlepší a blíží se přirozené stravě vlků. Jenže pes domácí už dávno není vlkem, zkušenost mého kamaráda, jenž byl chovatelkou donucen své štěně krmit BARFem a neustále řešil zažívací problémy, průjmy, hubenost, atd., je více než výmluvná. V okamžiku, kdy začal svého psa krmit za studena lisovanými granulemi, veškeré problémy ustaly a pes konečně přibral. Ale nechť si každý krmí dle vlastního rozumu, a to i třeba různými syrovými kostmi, skelety, či syrovým masem, ale já osobně tento způsob výživy štěňat považuji za rizikový, nicméně nikomu mé názory nevnucuji a používám vlastní "common sense"; proto krmím superprémivou značkou krmiva, určenou pro štěňátka (a později pro juniory) obřích plemen. Prckové samozřejmě dostávají i kvalitní maso, zeleninu, zakysané mléčné výrobky, kozí mléko, kozí a ovčí jogurty, tvaroh, sýry, atd. Kozí mléko,  kozí + ovčí jogurty jsou každodenní součástí jídelníčku všech mých psů, jak juniorů, tak i seniorů, používám ale pouze pasterizované kozí mléko. Nepřidávám žádné minerální doplňky, ale kloubní výživu dávám psům každodenně už od štěněte (a celoživotně), osvědčil se mi přípravek Aptus Aptoflex s obsahem kyseliny hyaluronové a také tablety GAG (CANINA) (plus doma připravovaný sulc z vepřových nožiček anebo z býčí oháňky), v době růstu je vhodný pravidelný přísun vitamínu C, tento vitamín dávám i seniorům. S výjimkou mého prvního php Falca jsem u mých psů nikdy nezaznamenala žádnou formu "nežravosti", všichni baští s náramnou chutí a zejména fenky by sežraly cokoliv a kdykoliv.

Od určitého věku už přecházíme na doma připravovanou stravu, která sestává pouze z vysoce kvalitních surovin, určených pro humánní spotřebu, maso pochází výlučně z velkoobchodu Makro, od řezníka anebo z farem, po otřesné zkušenosti s kvalitou masa ZÁSADNĚ nepoužívám maso určené pouze pro psy, dodnes mám v živé paměti, čím si kdysi musel projít Falco po komzumaci syrového hrubomletého masa z "Vet....xu" (zvracení krve, následná dlouhodobá léčba + domácí výživa infůzemi, atd.). Ještě jednou jsem pak dala šanci jinému dodavateli a nestačila se divit, když místo "luxusních krůtích filetů" jsem po rozmražení balíčků zjistila, že jsem si za nehoráznou cenu přivezla domů jakýsi smrdutý vepřový ořez a následně jsem pak musela s paní majtelkou onoho obchodu ("Do p...í mi...y") dlouze řešit reklamaci a vrácení peněz. Takže ne, děkuji, již nikdy více, v Makru se dá za rozumnou cenu pořídit kvalitní a veterinárně kontrolované čerstvé české maso (polské samozřejmě neberu). Kromě domácí stravy krmím kvalitním krmivem s vysokým podílem masa (bez konzervačních látek a nežádoucích aditiv). Naši miláčkové spořádají s chutí kuřecí, krůtí, hovězí, králičí a jehněčí maso (jehněčí a skopové obstarávám z farmy, vepřové jim nedávám), milují také lososa, čerstvé sardinky a veškeré ryby. Krmnou dávku doplňují i vaječné žloutky, dále  přílohy (celozrnná rýže, kuskus, atd.)  a zelenina mrkev, hrášek, cukety, dýně, listový salát či zelené fazolky  z naší zahrady (v sezóně), rovněž vařená červená řepa, která je velice zdravá, příznivě působí na peristaltiku střev. Menu obohacuji bylinkami z vlastní produkce (hladkolistá petržel, libeček, řeřicha, kopr, atd.), přidávám rovněž panenský olivový olej z prvního lisování. Připravuji také domácí sušené maso (hodí se výborně např. na cesty), které připravuji v sušičce na ovoce a zeleninu, jen tak si mohu ohlídat jeho kvalitu a především původ (pouze maso určené pro lidskou spotřebu).

Rozhodně si nemyslím, že pyrenejský horský pes "je nenáročný na výživu", má sice pomalejší metabolismus, nicméně složení krmiva hraje ve výživě významnou roli, jelikož nejde o kvantitu, nýbrž o  kvalitu. Jsou jistě "chovatelé" a majitelé, kteří své psy krmí tím nejlevnějším, co je na trhu k mání, a psi "tak nějak vyžijí", ale  především v době intenzivního růstu (a přezubování) nelze v žádném případě nic ošidit a ani v dospělosti  nelze toto plemeno odbývat nějakými granulemi pochybného složení.

Dospělé psy krmím všechny společně dvakrát denně, často proběhne i nějaká ta odpolední svačinka v podobě kozího jogurtíku, kozího mléka, atd. Neznám nic takového, jako je agrese při společném krmení, moji psi jsou od malička vedeni ke "veřejnému stravování" a samozřejmě také k tomu, že jim mohu kdykoliv sáhnout do misek. Trénuji to prostřednictvím přidáváním dobrot do misky už od štěněcího věku. Starší jedinci jsou krmeni i vícekrát denně, a to po menších porcích. Po jídle naše psy odděluji, aby nedováděli a mohli v klidu trávit, což je nesmírně důležité z důvodu prevence torze žaludku, o níž bude podrobněji pojednáno v kapitole věnované zdraví.

Přátelé a známí se shodují, že by u nás chtěli býti psem. A asi na to něco je, protože zatímco mým psům dopřávám, a než abych si pořídila "něco na sebe", raději koupím psům nějakou tu pořádnou flákotu.  A až v "pokročilém věku", když jsem jednou takhle po ránu zjistila, že mě nějak "dloube" v koleni, jsem si slavnostně zakoupila svůj první (a poslední) Colafit.


Sušené maso, bourání obřího krocana z farmy + kozí a ovčí produkty


Sušené maso a domácí masové konzervy

Pro ty zájemce, kteří by chtěli domácí sušení masa také vyzkoušet, nabízím mé „how how“. Je ideální zvolit netučné maso (tuk prodlužuje dobu sušení a zkracuje naopak čas skladování masa), metodou pokus-omyl jsem došla k závěru, že nejlepší na sušení jsou velké kuřecí filety, neprorostlé hovězí maso anebo také hovězí srdce (blány, lůj a různé srdeční "trubice" se musí odkrojit). Dělala jsem pokusy i s hovězími játry, ale maso nebylo rovnoměrně prosušené a typická struktura jater se ukázala jako ne zcela ideální pro tento způsob úpravy (játra se neprodyšně přilepila na síta a nikomu nepřeji odstraňovat ten "hnus" a následně mýt i ta síta...).

Maso tedy osuším a dobře naostřeným velkým nožem nakrájím přes vlákna na cca 0,5 cm silné plátky, je-li třeba maso poněkud tvarově „zkrotit“, zlehka ho naklepu paličkou na maso, abych neporušila jeho strukturu, v létě maso dochutím i bylinkami ze zahrady. Takto připravené maso nakladu na síta sušičky (plátky se nesmějí překrývat), sestavím sušičku a uháním s ní do sklepa, kde nechám sušičku samostatně pracovat cca 10 – 12 hodin, tedy např. ideálně přes noc (v kuchyni mám zakázáno sušit, citlivějším jedincům se údajně zvedá z pachu sušícího se masa žaludek, ale podle mého názoru to voní velmi příjemně ). Usušené maso skladuji v uzavřených sáčcích v mrazničce, ale většinou to není ani třeba, protože po masu se doslova jen zapráší a už je třeba připravit další dávku.

Z masa určeného pro lidskou spotřebu vyrábím také domácí masové konzervy. K jejich výrobě mne přivedla mnohy tristní kvalita i nekřesťanské ceny některých produktů. Předem připravenou směsí masa (českého původu), složenou např. z kuřecí, krůtí svaloviny (nebo hovězího, lososa, jehněčího, atd.) a drobů  + zeleniny (mrkve, dýně, červené řepy, domácí cukety, atd.), celozrnné rýže nebo kuskusu, plus trošky panenského olivového oleje naplním zavařovací sklenice a zavařím v parní troubě. Naši psi se po mých konzervách mohou "utlouci" a já si opět mohu pohlídat kvalitu a původ vstupních surovin. Výhodou domácích konzerv je i to, že mohu sestavit individuální složení směsi - např. pro štěňata či pro starší jedince, atd.


Zdraví

Pyrenejský horský pes patří k poměrně zdravým plemenům, ale i u tohoto plemene se mohou objevovat některá onemocnění, vyskytující se obecně u všech velkých a obřích plemen - vývojová ortopedická onemocnění (DKK, DLK, atd.), dále pak torze žaludku, atd.. V některých liniích byla zaznamenána dědičná hluchota, luxace pately, oční vady (entropium, atd.), Dwarfismus (zejména v USA), degenerativní myelopatie, aj., a proto je třeba věnovat pozornost výběru zdravých rodičů a  nepouštět do chovu postižené jedince. U všech mých chovných  jedinců  nechávám stanovit i genetický profil a současně je nechám otestovat i na degenerativní myolopatii (DM). DM je geneticky podmíněné autozomálně recesivní onemocnění, pyrenejský horský pes patří k predisponovaným plemenům. Při výběru krycího psa se nenechávám "omámit" množstvím získaných titulů, zajímá mne především typ, zdraví a povaha. Nezajímá mne, zda pes pochází z té či oné "prestižní" CHS, kde se prý dbá na "zdraví", protože dnes již po těch všech letech zkušeností a i díky informacím od důvěryhodných zahraničních chovatelů vím, že řada jedinců z údajně "starých, zdravotně prověřených liní" má v rodokmenu předky s ne zcela ideálními kyčlemi, luxacemi patel, problémy s očima (zejména entropium), atd. Tak např. v zemi původu či v Belgii není k uchovnění povinné vůbec žádné zdravotní vyšetření, jak tedy může někdo s takovou jistotou vědět, že je nějaká "stará linie zdravotně prověřená"?


DKK a luxace pately

S dysplazií kyčelního kloubu, která je mnohými označována jako ryze „hereditární defekt“, je to ve skutečnosti poněkud komplikovanější. Podle řady vědeckých studií je vznik DKK výsledkem souhry multifaktoriálních faktorů, a to především environmentálních a biomechanických, v tomto procesu samotná genetika hraje pouze částečnou roli, většinou se uvádí, že genetika má podíl na vzniku DKK přibližně ve 30 %. Štěňata se rodí se zdravými klouby, nejkritičtější období pro vznik DKK je prvních 8 týdnů života. Štěňata by se neměla v žádném případě pohybovat po kluzkém povrchu, neboť jednou ze zásadních podmínek, ovlivňující správné utváření acetubula, je přiměřený pohyb po měkkém (nejlépe travnatém) povrchu + vyvážená strava bez přemíry bílkovin. Zásadně nekrmit ad libitum!!

Podle některých studií  ovlivňuje vývoj kloubů i vnější teplota, při nižších teplotách, tj. jsou-li štěňata v prvních týdnech života ustájena venku, nedochází ke správnému prokrvování, a tak vzniká i vyšší riziko rozvoje DKK. Přesto lze jen velmi těžko predikovat, zda se DKK u toho či onoho jedince projeví, tj. někdy si geny dvou jedinců prostě "nesednou". Oba rodiče i jejich předkové mohou mít "nulové" kyčle a přesto se u jejich potomstva může vyskytnout DKK i vyššího stupně, příroda jednoduše někdy koná po svém vlastním způsobu.

Já, ani nikdo jiný nemůže garantovat, že se i po zdravých jedincích neobjeví ve vrhu jedinec s DKK, na toto téma jsem jsem vedla dlouhé debaty s Lorenzem a ani on po 40 letech chovu nedokáže dát jednoznačnou odpověď na tuto velmi složitou otázku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mnohdy k vzniku problému bohužel postačí jen trocha nepozornosti, neboť hyperaktivní štěně může přijít velmi snadno ke zranění; úraz v raném věku může mít následky v podobě DKK, byť se nález DKK může projevit pouze na jednom kloubu. Klinický nález navíc nemusí vůbec korespondovat se skutečným stavem, tj. jedinec s DKK může prožít zcela plnohodnotný a dlouhý život bez jakýchkoliv pohybových problémů či omezení. Abych byla zcela konkrétní a předešla rozličným "výkladům" tzv. "odborníků",  hovořím o případu naší Huescy, která pochází po "nulových" rodičích, také její sourozenci byli DKK negativní; Huesca v 10 týdnech života spadla na staveništi našeho domu z více než čtyřmetřové výšky a zlomila si zánartní kůstky, které se postupně zahojily. Huesca byla nádherná a vitální fenka, i díky krásnému pohybu úspěšná na výstavách, tj. nikdy neměla sebemenší problém s pohybem, nicméně RTG DKK jí vyšel 0/3. Mohu jen spekulovat, zda to byl důsledek pádu,  genetiky, či souhry více faktorů. Když jsem ji v KCHMPP uchovnila (byla jsem odjakživa členkou obou zastřešujících klubů), vypuklo "Kladivo na čarodějnice", tou "čarodějnicí" jsem se stala já. A "paradoxně" mnozí z oněch  "upřímných  přátel"  náhle obrátili o 180 stupňů a kdyby mohli,  snad by mne i upálili. :)  V době sociálních sítích a internetu však lze člověka veřejně a velmi sofistikovaně "lynčovat" i bez použití fyzické síly, neboť 0pomluvami lze velmi poškodit pověst. Na druhou stranu, tato zkušenost byla pro pro mne velmi cenná, poznala jsem v plné síle některé lidské charaktery, neboť ti, kteří mi s prominutím nejvíce "lezli do zadku" a adorovali "krásnou španělskou princeznu" Huescu, se ukázali být  těmi nejfanatičtějšími "inkvizitory". A naopak lidé, kteří mne tehdy v mém postoji podpořili, jsou mými vzácnými přáteli dodnes.  Zmiňovaní inkvizitoři nechť zaměří svoji pozornost především na vlastní  chov, neboť je velmi svůdné "hodnotit" druhé a přitom tak snadné "kázat vodu a pít víno."...  Huesca odchovala pouze jeden jediný vrh, u nikoho ze potomků se neobjevila DKK,  její dcera Alba měla první vrh až ve 4 letech věku. A i s jejím druhým vrhem jsem jsem vyčkala,  až budou všichni  z tohoto vrhu vyšetřeni na DKK.  Z celkem 9 štěňat bylo 8 oficiálně vyšetřeno na DKK, ED, PL, atd., všichni byli negativní. I další vnoučata Huescy jsou zdravá,  do této statistiky zahrnuji i Aránovy již vyšetřené potomky ve Švédsku. Huesce je dnes již téměř 12 let, samozřejmě, že již není tak obratná a pohyblivá jako zamlada, ale stále je to vitální fena, která normálně - v intencích svého pokročilého věku -  funguje, chodí několikrát denně na procházky, běhá s ostatními po zahradě, naskočí do auta, atd.. A naopak, paradoxně jedinec s klinickým nálezem 0/0 může mít celoživotně obtíže s pohybem, neschopností normálně sedět, chůzí do schodů a ze schodů, vyměšováním vsedě, nástupem do auta, atd. Ano, bohužel přesně taková je moje vlastní zkušenost s mým prvním php Falcem. Na základě mých zkušeností bych si já osobně nikdy nedovolila soudit, zda ten či onen jedinec  "má právo" být uchovněn a mít či naopak nemít potomstvo, či dokonce "zasvěceně" tvrdit, že  "DKK předává nejen svým přímým potomkům a pokud ne přímým potomkům, tak do dalších generací"!

Aniž bych si dovolila problematiku DKK jakkoliv zlehčovat či nedejbože bagatelizovat, neboť rozhodně má smysl hlídat a monitorovat zdraví populace, přesto se ale domnívám, že existují i další, velmi závažné ortopedické problémy, o nichž je třeba otevřeně informovat, a to konkrétně luxace pately (kolenní čéšky), zejména pak její vyšší stupeň. Těžké případy luxace čéšky lze řešit pouze operativně, jinak hrozí trvalá deformace končetin a naprostá neschopnost pohybu, končící bohužel v řadě případů fatálně. Jsem ráda, že jsou lidé rozumní, tj. že se v KCHMPP podařilo již před delší dobou prostřednictvím členské schůze schválit můj návrh na omezení, tj. zákaz chovu na jedincích, postižených vyšším stupněm luxace pately, tj. vyšším než 1/1.

Více o luxaci pately zde:

Doporučuji k prostudování tento zajímavý příspěvek k problematice DKK:


Dědičná oční onemocnění (entropium, ektropium, PRA, atd..)

Vědomý nebo dokonce opakovaný chov na postižených jedincích je v rozporu s čl. 3.4 Řádu ochrany zvířat při chovu psů ČMKU a jedná se o týrání chovem. Vzhledem k tomu, že v ČR je volný chov (nikoliv řízený), mají chovatelské kluby v tomto ohledu bohužel velmi omezené pravomoci, v případě podezření na výskyt dědičných očních vad z určitých spojení a taktéž v případě podezření na provedený operativní zákrok na očích (operace entropia) mohou sice poradci chovu nedoporučit opakovat to či ono spojení, ale to je tak bohužel vše. Zdraví má být na prvním místě a chovatelé by se měli řídit řády ČMKU a především vlastním svědomím a dodržovat etický kodex chovatele. Více informací o dědičných očních vadách zde:


Torze žaludku


Onemocnění přenášená klíšťaty

Klíšťata jsou přenašeči závažných infekcí, v oblasti středomoří jsou klíšťata druhů Rhipicephalus sanguineus a Dermacentor reticulates původci babeziózy, která byla bohužel zaznamenána již u nás, konkrétně na Moravě. V našich zeměpisných šířkách patří k dalším infekcím, přenášených klíšťaty, především Lymská borelióza, za niž je zodpovědné klíště obecné, dále pak anaplazmóza, způsobená mikroorganismem Anaplasma phagocytophilum, jehož přenašečem je klíště Ixodes ricinus (a hostitelem jsou hlodavci). Posledně jmenované závažné bakteriální onemocnění bylo poprvé zaznamenáno v roce 1997 ve Slovinsku. Naše psy standardně očkujeme proti Lymské borelióze, bohužel očkování proti anaplasmóze zatím k dispozici není. I když toto onemocnění může do jisté míry probíhat nerozpoznáno skrytě po řadu měsíců, nedoporučuji podceňovat viditelné příznaky, mezi něž patří náhlé nechutenství, zchvácenost, neschopnost pohybu, vysoká horečka, průjem, atd. Neléčená anaplazmóza může vést k ochrnutí, postižení vnitřních orgánů (játra, ledviny, slezina), ba dokonce i k oslepnutí. V případě byť jen podezření na tuto i jakoukoliv jinou nemoc přenášenou klíšťaty (nebo i pakomáry) neotálet a ihned navštívit veterináře, krevní test na protilátky v krvi odhalí příčinu a jen tak může být včas zahájena antibiotická léčba. Naše Huesca toto vážné onemocnění v mládí prodělala, infekci si s největší pravděpodobností „přivezla“ z výstavy v Polsku. Tehdy byla anaplazmóza u nás prakticky ještě neznámá a jen díky pohotovosti našeho veterináře se podařilo ji včas začít léčit, ale přesto bohužel v jejím případě mělo onemocnění mimořádně těžký průběh a několik nekonečných týdnů se pohybovala na hranici mezi životem a smrtí. Potravu ani tekutiny nepřijímala, a proto musela být vyživována prostřednictvím infůzí, léčba antibiotiky musela být doplněna i o kortikoidy, neboť její imunitní systém začal "bojovat sám proti sobě". Díky její neuvěřitelné životaschopnosti přežila, byť s nádvahou (vedlejší účinky Prednisonu).

 .